Poutní kostel Božího milosrdenství a svaté Faustyny se nachází ve Slavkovicích na Žďársku. Chrám byl slavnostně posvěcen 30. března 2008.

Ztvárnění stavby vyjadřuje symboliku Božího milosrdenství, které obdarovává věřící podobně jako voda ze střechy stékající do kamenné pateny před vstupem. Chrám je spoluzasvěcen polské řeholnici svaté Faustyně Kowalské.

Více informací zde

Svědectví Zdeňka Winklera z poutního místa:

Naše putování do Slavkovic

V roce 2006 jsme byli s několika mladými vozíčkáři na letním táboře v Jámách u Žďáru nad Sázavou. Ubytovaní jsme byli na faře blízko kostela. Jednoho dne večer jsme se dověděli, že teprve roční chlapeček, jediné dítě našich známých, je již druhý den v nemocnici v ohrožení života. Nemoc začala nenápadně. Nevolnost je u malých dětí celkem běžnou záležitostí. Zvracení ale nepřestávalo a chlapeček byl s dehydratací ve vážném stavu převezen do nemocnice v Novém Městě. Ani zde si však lékaři s pacientem nedokázali poradit a chlapečka převezli do Brna. Chlapeček se narodil se zdravotními problémy a brzy po narození mu musel být voperován ventrikuloperitoneální shunt, který měl zabránit hromadění mozkomíšní tekutiny v mozku. Ale lékaři tvrdili, že shunt je nyní průchodný a funguje správně. Příčina současných problémů byla tedy nejasná. Rozhodli jsme se, že změníme táborový program a vykonáme pěší pouť do ještě nedostavěného kostelíku Božího milosrdenství a svaté Faustyny ve Slavkovicích. K modlitbám za chlapečka jsme pozvali i jeho rodiče.

            Druhý den dopoledne jsme se skutečně všichni setkali před kostelíkem ve Slavkovicích. Aby se i vozíčkáři dostali do hrubé stavby kostelíku, z několika fošen jsme postavili nájezdy. V místě budoucího oltáře jsme na neomítnutou stěnu zavěsili kříž ze dvou zkřížených latí svázaných provazem a místo jsme vyzdobili květy. Pak jsme se společně s rodiči modlili za nemocného. Snažili jsme se posílit důvěru rodičů v Boží pomoc, ale moc se nám to nedařilo. Ze Slavkovic je čekala cesta přímo do brněnské nemocnice.

Toho dne večer byla v Jámách mše svatá. K účasti nás nikdo nemusel pobízet. Poprosili jsme kněze, aby při mši pamatoval i na našeho malého pacienta. Po večeři jsme pak netrpělivě čekali na zprávy z nemocnice. Nebyly dobré – chlapečka operovali, po zákroku ale upadal do bezvědomí a lékaři konstatovali, že stav je kritický a je třeba se připravit na cokoliv. Sešli jsme se k večerní modlitbě a prosili jsme o pomoc. Ale jak se máme modlit? Máme prosit za rodiče, aby unesli případnou smrt dítěte, nebo za jeho uzdravení? Jak to chce Bůh? O přímluvu jsme se obrátili i k Panně Marii a sestře Marii Faustyně Kowalské. Uprostřed modlitby jsme poprosili, aby nás Bůh nějakým pro nás srozumitelným způsobem sám nasměroval. Jedna z přítomných pak vzala Nový zákon a otevřela. Na stránce našla úryvek ze třetí kapitoly prvního listu svatého Pavla Soluňanům. Nadpis odstavce byl plný naděje:  „Díky Bohu za dobré zprávy“. A čtenářka pokračovala: „Teď se však Timotej vrátil od vás k nám a přinesl nám radostnou zprávu o vaší víře i o vaší lásce…(1Sol 3.6) Když dívka dočetla, v místnosti bylo naprosté ticho. Měli jsme zvláštní pocit. Jakoby z nás někdo sňal velkou tíhu, napětí a smutek a naplnil nás novou nadějí. Přesto jsme ale nemohli uvěřit, že úryvek z Písma má vztah k naší situaci. Ne, to přece není možné, je to až moc krásné! Na stole ležela ještě jedna kniha, „Deníček – Boží milosrdenství v mé duši“ sestry Faustyny. Otevřeli jsme i tuto knihu. Byl to text novény k Božímu milosrdenství pro šestý den. Slova jakoby doplňovala text, který jsme četli v Písmu: „Dnes mi přiveď duše tiché a pokorné a duše malých dětí a ponoř je do mého milosrdenství…. Na ně vylévám milosti plnými proudy…“ Místnost slabě ozařoval jen plamen svíce, moc vidět nebylo. Mohu tedy mluvit jen za sebe – slzy dojetí a radosti nešly zastavit…

Druhý den dopoledne přišla zpráva, že zdravotní stav chlapečka se velmi zlepšil, že dokonce začal projevovat zájem o okolí, pak začal jíst. Cesta k úplnému uzdravení byla ovšem delší, později musela být provedena ještě jedna operace.

Následující rok přijeli na náš tábor rodiče i s chlapečkem, abychom ho zcela zdravého viděli na vlastní oči. A my jsme pak znovu putovali do Slavkovic poděkovat za jeho uzdravení. Jak nám později řekla jedna farnice z Jám, tenkrát při naší modlitbě na faře byly jen pár metrů od nás ostatky sv. Faustyny. Ve schránce v sakristii jámského kostela byly připraveny, až bude dokončen kostel ve Slavkovicích.

Fota © Ing. Hana Lepková